Známá česká herečka Daniela Kolářová se nesmazatelně zapsala do povědomí diváků v mnoha filmech, seriálech a divadelních rolích. Méně se již ví, že se narodila v Chebu a že je dlouhodobě aktivní v nadaci Duha pro fyzicky a mentálně postižené dospělé lidi. Již několik měsíců je také podporovatelkou a mediální tváří chebského Hospice Sv. Jiří.
V rámci natáčení klipu pro podporu chebského hospice nás tato velmi milá paní přijala ve své šatně v pražském Divadle na Vinohradech a poskytla pro Zprávy z Chebu rozhovor o rodném městě, charitě, občanské společnosti i komunální politice. Otázky kladl Libor Dušek.
Vy jste se narodila v Chebu, byť většinu dětství jste strávila v Karlových Varech. Jaký máte k Chebu vztah? Vracíte se tam někdy? Znáte chebské divadlo?
Párkrát jsem v chebském divadle a v Chebu byla, vlastně víceméně pracovně. Já jsem se tam narodila jen v porodnici, protože rodiče bydleli a pracovali ve Františkových Lázních, ale pak jsem skutečně žila do maturity v Karlových Varech. Do Chebu jsem zajela párkrát. Je to takový zvláštní vztah, protože je to moje rodné město, ale abych byla naprosto upřímná, vlastně o něm mnoho nevím, trochu z historie, Valdštejn a také o Henleinovi a sudetských Němcích. Už několikrát jsem si plánovala výlet do Chebu, ale zatím mi to nevycházelo, tak jak bych si přála. Ale nikdy jsem nezapírala, že jsem se narodila v Chebu a jsem na to svým způsobem hrdá.
Tak to jsme rádi. Dočetl jsem se, že jste aktivní v charitě, v nadaci Duha, kde jste předsedkyní správní rady nadace. Jak jste se vůbec k charitě dostala? Byla jste k tomu vedena od mládí, nebo Vás něco oslovilo v pozdějším věku?
To jsou většinou skutečně náhody. Jsem sociálně cítící člověk a když jsem určitou dobu byla na Magistrátu Hlavního města Prahy jako zastupitelka, seznámila jsem se v sociálním výboru s paní, která tehdy Duhu vedla. Ale protože tehdy neexistoval zákon o nadacích, tak to bylo takové divoké. Duha vznikla z občanského sdružení rodičů postižených dětí, které ale mezitím dospěly. A tak vznikl statut společnosti Duha, který je definován jako integrační program pro fyzicky a mentálně postižené dospělé. A to je trochu horší pozice pro získávání finančních příspěvků než mají podobné Nadace či společnosti např pro děti. Tak jsem se k Duze přiblížila a začala se seznamovat s jejím obsahem: chráněné byty, dílny, postupně kavárnou. Když se konečně „narodil“ zákon o Nadacích, rozdělili jsme se na Společnost Duha a Nadaci Duha. Společnost provozuje dílny, Nadace hlídá peníze pro Společnost. Chodí k nám žádosti o různé příspěvky, apod. Rozhodování je vždy dost těžké. Statut je vymezený dospělostí, čili od 18 let výše, nemůžeme proto vyhovět žádostem pod touto hranicí. Je to takové bolavé. Práce pro Nadaci je bezplatná a přiznám se, že když se k nám dostane nějaká dobrá odezva, že někomu bylo pomoženo začít studovat nebo pracovat, máme všichni pocit, že obdarovaní jsme my.
Nadace Duha existuje od roku 1991, tudíž má samozřejmě mnohem delší historii než náš hospic. Máte i Vy nějakou zkušenost s hledáním nebo oslovováním sponzorů pro Duhu?
O to se stará hlavně paní ředitelka společnosti, protože na to také má aparát. Také existuje veřejná sbírka, příspěvky z Ministerstva práce a sociálních věcí, z Magistrátu. Takže Duha nevisí tak absolutně „ve vzduchu“, třeba jako momentálně chebský hospic, když jste teprve začali. Už má nějaké mechanismy finančních toků. Není to žádný zázrak a každý rok vzniká určitá nervozita.
Pokud jde o Hospic Sv. Jiří v Chebu, vím, že Vás Alena Votavová, ředitelka, oslovila, jestli byste byla ochotná stát se mediální tváří. Byla překvapena, jak rychle jste s tím souhlasila. Jak na Vás to téma působilo? Hrálo roli, že je to v Chebu, nebo Vás obecně zaujala činnost, kterou Hospic vyvíjí?
Jak jste zmínil, je to ve spojení s Chebem, ale zaujala mě hlavně ta myšlenka, zřídit hospic. A já jsem ráda, když funguje něco, o čem mluvil kdysi Václav Havel. Občanská společnost se snaží sama pomáhat a nečeká, až začne někdo pomáhat seshora, z města, z obce nebo od státu. Mám z toho velkou radost, že to lidi napadá a chtějí si sami pomáhat.
Víte kdysi jsem „zakopla“ o takovou myšlenku v knize Jitro kouzelníků. Nikdy jsem nečetla předmluvy, ale někdy před pár lety jsem se k té knize vrátila a v té předmluvě jsem začala listovat. Jeden z autorů tam píše o svém tatínkovi, který byl bigotní katolík, velmi vzdělaný, který na konci svých dní vyslovil myšlenku: „Nesmíme moc počítat s Bohem, ale možná že Bůh počítá s námi.“ Vzpomínám, jak mě ta věta doslova elektrizovala, bylo to něco jako osvícení.
Tak jako jsou lidé schopní dělat strašná zvěrstva, což slyšíme ve zprávách, naproti tomu jsou Matky Terezy, naproti tomu existuje milosrdenství, čeho jsou také lidé schopní, nebo sir Winton. To jsou zázraky, neuvěřitelné zázraky, a vlastně to je to světýlko, že jsme toho schopni, že to můžeme. Nestojí to na nějakých miliardách, prostě je to láska a úcta k člověku. Jsem za taková poselství nemírně vděčná.
Já něco podobného slyšel z pohledu východní čínské filozofie, podle níž síly jin a jang všechno vyvažují. Na jedné straně vedeme obrovsky materialistický život, jaký snad nikdy dosud neexistoval, a na druhé straně díky tomu vzniká protiváha, občanská společnost, nějakým způsobem z ní vyvěrá pozitivní aktivita a vše se vyvažuje.
Vy jste sama zmínila, že jste byla zastupitelkou na Magistrátu, byla jste kdysi i poslankyní České národní rady. Jak hodnotíte vývoj společnosti za posledních 25 let? A teď nemyslím politiku jako takovou, ale spíš jak vnímáte občanskou společnost, cítíte, že se někam posunula?
Já myslím, že ano. Ze začátku, z toho marasmu a zmatku, to samozřejmě nějakou dobu trvalo, ale už to lidé začínají chápat. Například volby do obecních zastupitelstev a na magistráty ukázaly, že už lidem došla trpělivost s klasickými, zatím „fungujícími-nefungujícími“ stranami většího typu a že vznikají koalice, sdružení, „Pro Cheb“, u nás „Pro Žižkov“, a lidé skutečně pochopili, že je důležité chodit k volbám. A tak pořád doufám, že to bude za nějaký čas ještě intenzivnější, to naše občanské procitnutí k zodpovědnosti.
