Tentokrát nejde o aprílový žertík, ale o historický fakt. Zatímco v Praze se na sklonku října 1918 prohlašoval samostatný český (a následně československý) stát, v Chebu byla zcela odlišná situace. Místní obyvatelé se přímo děsili nadvlády Čechů a snažili se učinit vše proti ní. Hlavním argumentem chebských nacionalistů bylo historické postavení Chebska v rámci zemí Koruny české. Chebský odboj ukončil až vpád československých vojsk v prosinci 1918.
V Chebu se 18. října 1918 uskutečnila důležitá porada, které se účastnili všechny hlavní osobnosti politického i hospodářského života zdejšího politického okresu. Jejím výsledkem bylo rozhodnutí, že se společně s dalšími oblastmi budou podílet na vzniku Deutschösterreich. Jedním z hlavních argumentů přitom bylo právo na sebeurčení, které národům Rakouska-Uherska zaručil 8. ledna 1918 svými slavnými „Čtrnácti body“ prezident USA W. Wilson. Dokládá to zásadní posun v názorech chebských představitelů, neboť ještě před několika měsíci odmítali návrh na odtržení pohraničí od vnitrozemí, neboť se domnívali, že by takovýto postup podpořil české státoprávní požadavky. Namísto toho chtěli získat autonomii a vytvořit tak provincii, ve které by všichni Němci v Čechách mohli vyřizovat své kulturní záležitosti. Centrální orgány této provincie by pak v Praze dokázaly obhájit a posílit německé pozice a zájmy.
Stanovisko nejen chebských nacionalistů k předpokládanému vzniku československého státu bylo jasně vyjádřeno v novinovém článku Egerer Zeitung z 26. října: „Nikdy se Deutschböhmen neskloní před dvouocasým lvem a nikdy neuzná lva jako zvíře svého štítu. Jen přes naše mrtvoly povede cesta Čechů na německé území.“
Následující den, 27. října, bylo na chebské náměstí svoláno na 11. hodinu shromáždění lidu za navrácení samostatnosti Chebska. V deštivém odpoledni na něm před několika stovkami lidí vystoupilo několik řečníků se zásadními projevy. Slova se ujal Dr. A. Bernardin, který na základě jednání okresního zastupitelstva pronesl Prohlášení samostatnosti Chebska: „Slavnostně prohlašujeme samostatnost Chebska a též jeho nezávislost na české Koruně. Přesto musíme ale zachovat společenství s Němci v Rakousku a Deutschböhmen. Chebsko se začleňuje do organizace Deutschböhmen.“ Shromáždění poté zakončil slovy „Požehnána budiž cesta, která vede k pramáti Germánii“. Mnoho účastníků se pak odebralo do hostince Frankenthall, kde vystoupila ještě řada řečníků s nacionalistickými projevy.
Z textů projevů i samotného Prohlášení je patrné, že chebská reprezentace neměla zcela jasno v tom, kam by chtěla patřit – tedy zda se vydat cestou vedoucí Chebsko do Rakouska nebo do Německa, respektive do Bavorska. Především však odmítala spojení s československým státem, přičemž vedle práva na sebeurčení Čechů a Slováků stavěla obdobné právo Němců, vedle historických práv koruny České pak domnělá práva Chebská. Argumentačně přitom Chebští stavěli na potvrzení privilegií vydaných králem Janem Lucemburským 13. října 1322, přičemž měla tehdy podle nich vzniknout jen personální unie s českými zeměmi.
Pravdou je, že Chebsko nebylo jejich integrální součástí a že si po dlouhou dobu zachovalo v rámci zemí koruny České jako říšská zástava autonomnost, ale toto jeho postavení bylo definitivně zlomeno v průběhu 17. a 18. století, přičemž bylo přičleněno k Čechám. Za počátek konce zvláštního postavení Chebska lze pokládat již závěry konference vedoucí k vestkálskému míru, která tehdejší chebské požadavky, spočívající také na historických právech, nekompromisně odmítla.
28. říjen a vyhlášení Československa přijalo chebské vedení s rozpaky. O následném pokusu vyhlásit provincii Deutschböhmen, vyjednávání s českou delegací, obsazení strategického chebského letiště a města Chebu československým vojskem se můžete dočíst ve volně stažitelné práci JUDr. Viléma Knolla nazvané Chebský podzim 1918.
