Kdysi to byl malý brýlatý Vietnamec z chebské Žižkovy ulice, který na Svobodné škole bavil své spolužáky vydáváním třídního časopisu a vymýšlením šifer na kalkulačce pro tajnou komunikaci při hodině. Nyní je z něj programátor společnosti Google a absolvent matematiky a IT na slavné univerzitě v britském Oxfordu. U příležitosti začátku nového školního roku přinášíme rozhovor s Hai Mac Duyem (1988), žákem chebských škol, který to dotáhl opravdu hodně daleko.
Podstatnou část svého dětství jsi strávil v Chebu. Jak se vlastně Tvá rodina do Chebu dostala?
Moji rodiče studovali v Praze a v Bratislavě a po studiích se rozhodli, že půjdou do Chebu. Bylo to z části i proto, že v Chebu již v té době byla vietnamská komunita a bylo to také blízko hranic s Německem, takže je tehdy motivovaly i obchodní příležitosti. Já jsem se narodil v Bratislavě, pak jsem s rodiči odjel na pár let do Vietnamu a po návratu do Čech jsme se už odstěhovali do Chebu. V Chebu jsem žil asi 7 let, do roku 2001.
Jaké jsou Tvé vzpomínky na město Cheb?
Obzvlášť teď, když žiju ve velkoměstě, si rád zavzpomínám na menší místa, kde jsem žil. Na Cheb mám krásné vzpomínky z dětství. Jako malé dítě jsem mluvil převážně česky a vietnamštinu jsem téměř zapomněl. Proto za námi do Chebu přiletěl děda, aby mě naučil vietnamsky. A právě na spoustu procházek s dědou po Chebu vzpomínám nejraději. Na malé uličky, na parky, na krmení holubů na náměstí. Jsou to krásné vzpomínky. Bydlel jsem v Žižkově ulici, ale raději na to místo vzpomínám jako na „místo blízko Kauflandu“ (smích). Každý víkend byla „exkurze“ do Kauflandu. Odtamtud jsem také začal chodit do školy u bazénu, na 6. ZŠ. Později jsem přestoupil na Svobodnou chebskou školu.
Ano, ze Svobodné školy se známe. A pamatuji si, že jsi tam často „přeskakoval“ do vyšších tříd, protože jsi byl hodně chytrý.
Myslím si, že jsem měl štěstí a přeskočil jsem jenom jednou. Moc se mi na Svobodce líbilo, byli tam fajn lidi. Když jsem tam přestoupil ze 6. ZŠ, tak to bylo poprvé, co jsem měnil školu. Ale jsem rád, že jsem tam našel nové kamarády a poznal nové lidi. Rád vzpomínám i na učitele, především na pana Lišku a pana Papeže, díky kterým jsem získal lásku k matematice a k fyzice, a ta mi zůstala dodnes. Myslím, že je důležité mít dobrého učitele na to, co se chceš naučit a tady se to potvrdilo.
Už jsi měl tehdy myšlenky na to, kam půjdeš studovat? Pomýšlel jsi už tehdy na Oxford?
To vůbec. (smích) Dalo by se říct, že všechny mé ambice byly spíš ambice mého otce. Ale jsem mu nesmírně vděčný za to, že mě takto motivoval.
V roce 2001 jsi se odstěhoval do Prahy. Tam jsi šel na kterou školu?
To bylo také naplánováno mým otcem, který vždy přemýšlel, jak mě posunout dál. Tehdy se rozhodl, že se přestěhujeme do Prahy a tam jsem šel na English College of Prague.
A odtamtud pak rovnou na Oxford?
Ano. English College vždy motivovala a připravovala studenty na vysoké školy v Anglii. Původně jsem chtěl jít do jiných škol, vyhlédl jsem si školy v Southamptonu a Birminghamu. Jeden učitel mě však přesvědčil, abych zkusil Oxford, že za pokus nic nedám. A díky němu jsem pak měl všechny přihlášky udělané dříve. Oxford má totiž přísnější termíny a já měl díky tomuto učiteli vše hotové dříve, než ostatní, což byla výhoda.
V Oxfordu jsi byl na které koleji?
Byl jsem na koleji zvané Worcester College a studoval jsem 4 roky matematiku a počítače. Předtím jsem moc o Oxfordu nevěděl. Například jsem nevěděl, že je tam více kolejí, podobně jako v Harry Potterovi, a že si musím vybrat, na kterou kolej se chci přihlásit.
Předpokládám, že tam nebyl žádný kouzelný klobouk, jako v Harry Potterovi, který by kolej vybral za Tebe.
Bohužel ne, ale já jsem si ho tak trochu udělal sám. Našel jsem si seznam všech kolejí a proklikával jsem si jejich stránky. Po chvíli mě to ale přestalo bavit, tak jsem přeskočil na úplně poslední kolej v seznamu a tu jsem si vybral. Měl jsem štěstí, že to byla celkem dobrá kolej, našel jsem si tam kamarády a bylo to super.
Měl jsem možnost několik kolejí v Oxfordu navštívit a jsou to neuvěřitelně nádherné historické komplexy složené z anglikánských kaplí, působivých sálů na stravování a různých společenských místností. Je to něco zcela odlišného, než jsou vysokoškolské koleje u nás. V čem spočívá pro studenta hlavní význam těchto kolejí?
Každá kolej je určená převážně pro ubytování a pro určitý pocit sounáležitosti, taky podobně jako v Harry Potterovi. Na jedné koleji jsou studenti různých oborů. Ale jsou i koleje, které mají určitou pověst, která více přitahuje studenty z konkrétního oboru. Pro každou kolej na Oxfordu se dá také najít seznam slavných lidí, kteří tam studovali. Každá kolej má svou vlastní historii a Worcester College zrovna nedávno oslavila 300 let od založení. Každá kolej má také trochu jiné finanční zázemí. Některé jsou proslavenější, mají více peněz, lepší vybavení, apod.
Prozradíš, kteří slavní studovali na stejné koleji jako Ty?
Např. lord Sainsbury (britský podnikatel a politik, člen Sněmovny Lordů, pozn. red.), Rupert Murdoch (miliardář a mediální magnát, pozn. red.) nebo Emma Watson (herečka, slavná Hermiona z Harryho Pottera, pozn. red.). Zrovna Emma Watson však na koleji žila a studovala bohužel až poté, co jsem tam vystudoval já. Ale jednou jsem na ní narazil v čínské restauraci v Oxfordu. Seděli jsme od ní asi 3 metry.
A jak je to se školným na Oxfordu? Musí jej platit každý student?
Ano, každý student musí platit školné. Pokud je však občanem Británie nebo členského státu EU, tak má možnost si vzít půjčku, kterou splatí zpětně v budoucnu, až bude pracovat, a to skrze daňovou povinnost. Já jsem měl půjčku až na poslední rok studia, kdy jsem získal české občanství. Před tím, jako občan Vietnamu, jsem půjčku mít nemohl. Zažádat o půjčku a získat ji je přitom jinak velmi jednoduché. Takže velký rozdíl z hlediska financování studia na Oxfordu spočívá v tom, jaký „kus papíru“ z které země student drží.
Už jsi zmínil Harryho Pottera. Oxford vskutku působí jako pohádkové město. Vedle toho, že oxfordské koleje inspirovaly J. K. Rowlingovou k napsání Harryho Pottera a jeho filmová verze se pak v Oxfordu i natáčela, je spjat s mnohem více spisovateli a slavnými příběhy. Pán prstenů, Letopisy Narnie nebo Alenka v říší divů, to vše je úzce spjato s Oxfordem. Bylo i Tvé studium pohádkové?
Bylo pohádkové, a to z několika důvodů. Bylo to poprvé, co jsem žil daleko od rodičů. Nabytí této svobody bylo samo o sobě pohádkové (smích). Zarazilo mě také, že na Oxfordu studenti paří o dost víc, než jsem očekával. (smích) Ale to je asi tím, že na takové lidi se na ulici narazí snadněji, než na ty klasické introverty, kteří studují doma. Ale i tak jsem si tam našel partu kamarádů, se kterými se bavím dodnes. Studium bylo těžké, ale i zábavy bylo dost. Jak se u nás říkávalo: „Work, Play, Sleep. Pick Two.“
Jak působí Oxford university na člověka z Česka z hlediska systému výuky? Je to jiný svět?
Největší změna z tohoto pohledu pro mě byla, když jsem v Praze začal chodit na English College. Tam se klade důraz nejen na akademické výsledky, ale i na to, jak se člověk prezentuje, jak umí argumentovat a debatovat. Hodně jsme psali i eseje. Takže když jsem pak přišel na Oxford, tak jsem už na jiný systém výuky byl víceméně připraven.
Možná bude tento rozhovor číst někdo mladý z Česka, kdo by také chtěl jít studovat na Oxford. Co bys mu doporučil?
Předně doporučuji mít tak ambiciózního tátu, jakého jsem měl já. (smích) Ale i bez toho, pokud má člověk takové ambice, tak doporučuji najít si rozhovor s Josefem Hazim, dalším člověkem z Chebu, který vystudoval Oxford university. Ten se sám svojí vlastní snahou do Oxfordu dostal, aniž by, pokud vím, studoval na nějaké anglické škole. Právě on tímto ukázal důležitý přístup k životu, který já jsem se naučil až mnohem později: svět je sice ovládán určitými pravidly, ale když něco opravdu chceme, tak se vždy nějaká cesta najde.
Jak nyní žiješ a kde pracuješ?
Žiji v Londýně a pracuji ve společnosti Google jako programátor, už šestým rokem. Tato práce mě velmi baví. S programováním jsem začal už ve čtrnácti. Většinu dne trávím před počítačem dáváním instrukcí počítačům a část dne pak dáváním instrukcí lidem. S lidmi je to ale trošku složitější, počítače jsou daleko předvídatelnější. (smích). Když má třináctiletá sestra přijela za mnou do Londýna, tak si myslela, že jako zaměstnanec Googlu budu mít velký dům s bazénem. To vůbec není pravda, mám normální byt. (smích). Ale moc se mi v tomto městě líbí a jsem rád, že mohu pracovat pro takovou firmu jako je Google, obzvlášť pokud jde o její přístup k zaměstnancům.
(rozhovor vedl Libor Dušek)
